Myšlenky, aneb co na mě prozradí
Myšlenky jsou v době nemoci velmi silným "vypravěčem" a to nejen o vztahu ke mě samotné, ale i k celému okolí. Velmi mě ubíjely, srážely dolů, nedokázala jsem se na nic soustředit, jen na to, že po každém "dobrém" jídle následoval spravedlivý trest v podobně "zlých" myšlenek. To je něco, co můžu v klidu prohlásit - s tím se nedá nic dělat, je to součástí "nemoci". Co nemůžu v klidu prohlásit je, že by tato část mého snažení se byla již za mnou. Pomalu se smiřuji s myšlenkou, že je to zřejmě součást mojí povahy, mého vnitřního duševního já, které mi to nikdy nedovolí naprosto vypustit a nemít tyto myšlenky. Nejsou teď tak silné, já jsem silnější, ale jsou v mé hlavě pořád. Pokaždé se podívám na svou porci jídla (pravda, teď už pořádné porce) a celý proces se automaticky spustí, ale jsem silnější než ty myšlenky. Jím. To je to co je výsledkem snažení se. Už víc jak měsíc normálně jím. Jestli jsem na sebe pyšná? ANO, nevýslovně. Možná by mi i bylo jedno, kdybych to nedělala za nějakým účelem, ale mít nějaké cíle je vždy dobrá věc.
Co o mě prozradily mé myšlenky dříve? Byla jsem nespokojená se spoustou věcí, které jsem neřešila. Odkládala jsem všechno do kastlíku "někdy" a ten prostě přetekl, praskl, vybuchl tím náporem, kolik těch nevyřešených věcí bylo. Nebyla jsem spokojená sama se sebou, s tím, jak se ke mě chovalo moje okolí, jak špatně jsem hodnotila věci které mne provázely a které mi to moje myšlení formovaly. Neuveřitelné, kolik si člověk sám sobě nechá líbit. Jestli jsem se v něčem zlepšila, pak je to vyslovování toho, co mě trápí, co považuji za potřebné řešit. Ne vždy je to ke spokojenosti okolí. Musela jsem se smířit s nepochopením ostatních lidí, kteří odmítají připustit, že by někdo mohl zpochybnit nebo nedejbože nějak kritizovat chování, přístup nebo empatii jaké mají k mé osobě. Spousta lidí, kteří by měli být ti "co ví a znají" místo jakékoliv podpory do mě mnohdy ještě kopnou, nezapomenou mi připomínat mé chyby, mé pochybení a to, že ONI BY NIKDY.... Kdyby jen tušili, jak moc se pletou. Všem se to může stát, komukoliv se to může stát. Právě těm lidem v té nejméně příhodné situaci se to stane. To je na tom to nejzvláštnější. Proč? Z jakého důvodu? Pak o sobě každý začne pochybovat, hledat na sobě chyby. Tak to máme my lidé uvnitř sobě zakódované. Hledáme chyby vždy jen u sebe a nebo obráceně - vždy jen u druhých. Patřím do té první kategorie. Vždy jsem se dívala nejprve na sebe a hledala, proč se dotyčnému nezdám, nelíbím, proč ke mě má výhrady. Až teď vím, že jsou lidé, kterým se stále něco nebo někdo nelíbí. Že kritika okolí je jejich naprostou přirozenou tváří a povahou. Nikdy nejsou s ničím spokojení, vždy vidí hromadu chyb - u těch druhých. Nemá smysl se trápit tím, že se někomu nelíbím, nebo mě nemá někdo rád. Nechce - ať nechá být. Jsem dost dobrá pro sebe i pro ostatní. Ti co chtějí, tak vidí a to jak mé kvality a přednosti, tak i mé chyby a nedostatky, ale mají mě rádi, a proto mi ty nedostatky nevyčítají.
Dnes jsem spokojená sama se sebou. Ano, přibírám na váze, mění se mi tělo téměř hmatatelně každým dnem. Ale je to krásná změna. Cítím se o tolik svobodnější. V mé hlavě "zlé" myšlenky už zřejmě zůstanou navždy. Přijímám je, protože jsou součástí mojí bytosti. Ale stejně tak se mi tam v tom mém vědomí či podvědomí pomalu usazují nové myšlenky. Ty příjemné, milé, hravé, které mě nutí k tomu abych svým blízkým a milým prováděla všechno možné i nemožné, zlobila je a provokovala a dělala jim samé šibalské věci :-). A že to umím, a možná bych si na to měla udělat i certifikát :D.